Anna Hogenová
Digitální myšlení:
Digitus je latinsky prst a digitální myšlení znamená, že ukážu prstem (digitus) třeba na obraz a řeknu jména té věci, na kterou ukazuji. A to propojování toho ukazování prstem a toho jména, té věci, mě tvoří podstatu věci. Digitální myšlení ukáže na nulu a řekne, to je nepravda. Ukáže na jedničku = to je pravda. Tato binární věc tvoří všechny Facebooky a vše co je na světě z počítačů, ale ta nula je nula a jednička je jednička. Co to znamená, že nula je nepravda a jednička je pravda? To jsou znaky té té pravdy (1) a nepravdy (0). Dnes kolem nás jsou všude znaky (zkratky, anglická slova v českém jazyce, to jsou supermoderní řeči, které se vedou a nerozumíte tomu a dostáváte pocit méněcennosti, že už do té společnosti nepatříte, vy totiž nejste IN). Nikdo s těch co jsou IN neví co je IN, je to snaha být moderní, supermoderní. Přijde nový ředitel televize a udělá takové pořady, které jsou tak nemožné, ale chce být IN protože je to v Americe a tak to tu bude taky.
Digitální myšlení je myšlení, které nejde do hloubky, zůstává u toho ukázání (like, palec nahoru) a pojmenování, má funkci znaku, symbolu (chybí mu hloubka).Proto taky jsou také důležité značky oblečení, jako máte značku mobil (přece nemůžete mít ten malý starý mobil - značka ubohosti), auta atd. Společnost je postavena na značkách. Tomu právě vyhovuje "kinder management" (dětský management) a digitální myšlení, kterém chybí věcné podstaty. Jak vniká věcná podstata? Věc se stává věcí, kdy se usebírá (slovo kámen vzniklo ze spousty kamenů na světě a usebralo se do jednoho slova kámen). Usebrat se řekne řecky legein a z toho je logos. A logos je základem pro všechny vědy. Logos má spoustu významů: slovo, věta, soud, úsudek, rozum, věda, je to prostě vše. Logos je od legein = usebírat. A člověk ve svém myšlení usebírá mnohé věcí do nevyhnutelné jednoduchosti, která se stane věcnou podstatou. A tohle nám chybí. My začínáme být digitálně dementní, protože to věcné myšlení nemůže být rychlé, to v člověk zraje a utváří se po celý život. Heidegger řekne: Věc věcní (věc získává ducha, pestrost, hloubku - diverzitu). Věcní ve čtveříně, do té čtveřiny patří: bozi, dole jsou lidé, země a svět. A té čtveřiny se věc stává věcí. Džbán, ve kterém je voda, je dar nalévaného, protože v tom daru nalévaného je posvátná svatba nebes a země (nápoj Sóma) a usebírá se čtveřina v daru nalévaného. Vše co je pro nás usebrané má v sobě posvátnost. Digitální myšlení v tomto takovým zjednodušením, že současné děti v 1. a 2. třídě nerozumí někdy mluvenému slovu a musí se přinášet obrázky. To je znak digitální demence a když doroste.... Historie se na školách dnes učí komiksově, protože děti chtějí obrázky, protože to lépe chápou (nechápou vůbec nic). To se musí v tom dítěti usebrat z různých zdrojů (máma o tom mluvila, ve škole, film, kniha atd.) se vytvoří jednoduchost, která je nevyhnutelná. To co je podstatné musí být jednoduché, nutné a nevyhnutelné. Vše co je příliš složité (sofistikované) je vždy lež! Složité je nelidské.
Stačilo by, kdyby se znovu to věcné myšlení mohlo vrátit do škol a také aby se to vrátilo třeba do televize, aby tam nebyli Ulice a podobné pořady, aby tam zase bylo myšlení myšleného. Filosofie v sobě nemá pokrok, jako mají technické vědy, filosofie má v sobě jen účastenství, mohu mít účast na tom co Platon říkal o dobru a bude to pro mně úplný objev, který mě může prozářit celý zbytek života, i když je Platón mrtvý 2400 roků. Ve filosofii je to jinak, nyní se neučí a je suplována sociologií, politologií, antropologií atd a právě člověk tady chybí to usebrání do jednoduché nevyhnutelnosti, kdy se může uvlastnit v sobě samém a žít ze svého vlastního pramene tak, aby se uměl radovat každý den, aby se nenechal válcovat tím, co je tzv. moderní a podsouvá se to natvrdo. Je doba, kdy se manipuluje s lidským myšlením tak, že Cambridge analytika (Facebook) před volbami prezidenta u nás stála 40 000 faktů z Facebooku od našich mladých a v podstatě se vypočítává, jak se má mluvit, aby volili toho, koho chce západ (pánové za oponou). A to je malér, svět potřebuje také slyšet to, co nechce a to je ta filosofie. Tak se to dnes dělá před každými volbami a kdekoliv. Dnes už jsou předem předobjednáni ti, co budou slavní - a vůbec nezáleží jak se to v životě uděje a jak to tam vyroste samo, vše se objednává (programuje uměle předem podle přání pánů a oponou), to není dobrý život.
Telos (cíl) - hlavní cíl není vidět a prochází malými cíli a hlavní se vyjeví v průběhu, nebo na konci života.
Máme dějiny (jsou dějinami počátků) a historii (historie je popisem začátků). Počátek je to, co se v člověk rodí a rodí se to vždy poprvé a vždy naposled, tyto počátky jsou vždy posvátné a proto se rodí v člověku o svátcích. Kdežto začátek je normální příčinou, která je při činu a vytváří ze sebe účinek (to je kauzalita). Historie popisuje události v kauzalitě - v časové linii, jejím cílem je objektivní pravda, jistota. Ale počátky se v nás rodí (v průběhu života, např. domov a s tím spojené asociace - vůně polévky) a vždy poprvé a naposled, proto každý ježíšek má být obdarováváním těch ostatních, jako by to bylo obdarovávání poprvé a naposled. Počátky jsou idee,. T. G. Masaryk: stát se živí idejemi z nichž vznikl. Ideje jsou ty počátky. Pokud se tyto počátky znovu nerodí v těch lidech, tak je ten stát jen ekonomickou záležitostí. Nemá posvátnost a tedy ducha, je zbytečné mluvit o nějaké lásce k národu (vlastenectví, je nyní urážka, máme být kosmopolitní) k sobě. Počátky jsou něco, co ten život (státu, člověka, atd.) udržuje, ale opětovně je prožíváme tou metexis (účastenství, prožívání v hmotě). Člověk není jen bytost, která se žene k zářné budoucnosti vpřed. Ti naši zemřelí jsou stále s námi a není pravda, že jsou pryč. Člověk je jenom tehdy plným člověkem, když žije i s těmi mrtvými. Když nám zemře blízký člověk (kterého jsme hodně milovali), tak tím, jak nám schází, tím scházením, je s námi. A to ticho co cítíme, když přijdeme na ten hřbitov, to je ticho, kterým ti mrtví s námi vstupují do zvláštního rozhovoru. Toto ticho v nás probouzí svědomí. Ty mrtví k nám patří více, než si myslíme. V minulosti jsou počátky, od kterých se nelze osvobodit a pokud se v lidech nerodí, tak právě počátky dělají z člověka morální bytosti.
Morálka se nedá lidem předávat jako vyjmenovaná slova po B, morálka se nepředává, ale rodí (v dětech probouzí).Dobro není žádný předmět, ale je celek, který nemá okraje (margo), proto není předmět - dobro je součástí ducha. To co není předmětem se do dětí dostává jen tehdy, kdy učitel děti přivede do napětí bytostného tázání, ve kterém se tomu dítěti a jeho dušičce zrodí to dobro, ta se nepředává jako definice, jak si to myslí dnešní lidé na ministerstvu š. To nejde!! To se musí v dětech probudit, zrodit. To co není hmotné a nedá se na to položit ruka, to se musí v tom druhém zrodit, jinak se to do něj nedostane. Jak má mít úctu ke starému, když to co je dobré musí být stále přemocňováno (neustále leště lepší), staré jenom překáží. Počátky jsou tím, k čemu ten člověk musí být probouzen a to má být v televizi a Facebooku.
Východisko: štěstíčko je jenom muška zlatá, život je velká obstarávačka, štěstí znamená, že máte v sobě hodně bytí (politika, teorie). A nejvíc bytí má v sobě ten člověk, který se vyhloubí tak, že má v sobě tu plnou nicotu a pozná bytí principem stejného stejný a má tedy pak v sobě všecko. Každý má v sobě duši, která nemá okraje a do té duše se vejde vše (Herakleitos) - bozi, lidé, země, svět - čtveřice se usebere do člověka přes jeho myšlení a pak se musí vlastnit (zabydlet, musím se s tím ztotožnit, nejvlastnější a to je něco, co se nejobtížněji poznává, to je to skrz co žijeme. K tom se člověk dostává, kdy vede rozhovor se sebou samým, ale musí to být na kost pravdivý).. Pak se dostává do stav, kterém se říká: galénetes psychés - tišina duše, a tišina duše je štěstí (láska, vědomí atd.). Je to něco, co člověka uzdravuje. Protože když se dokáže vyvázat geštelu (uvolnit se z běhu života), tak k nám přichází něco nevýslovného, co nás otevírá jinak, než ty povely, které přicházejí z toho geštělu. A tom se má člověk otevřít, kdy se tomu otevřeme, jsme v rozhovoru se samotným bytím. A to bytí, jak do nás vchází, a když má v sobě hodně bytí, pak cítí tišinu duše galénetes psychés, pak je šťastný a nevadí mu, že mu děti nezavolali, že nevyšlo toto a toto...najednou je rád a mí se radovat z malých věcí - z toho, že se může koukat na řeku, že může vidět nebe, nebo si všimne nádherné Prahy, těch mušlí na domech, které mají v sobě perlou a tou je tišina duše galénetes psychés. A to je to, k čemu má ten člověk dozrát. Čím? Usebíráním, které se v poslední fázi uvlastní, stane se jeho součástí. To co se uvlastní, se stává s vámi tímtéž.
Když jsou ve filosofii dvě věci totéž, tak se stanou jednou věcí (dualita se mění v jednotu). A kdy jsou dvě věci stejné ve filosofii, tak jsou pořád dvě. Čili, když se tomu bytí otevřete, stanete tímtéž, máte v sobě hodně bytí a v té chvíli jste šťastnou bytostí. To je založené na tom, že má duši a ta duše to může do sebe pojmout. Pokud člověk jen plánuje a pak kontroluje, tak nejspíše vyhoří. Musíme cítit to bytí, když je člověk a nejvyšším stupni vítězů a je první a vidí jásající davy má hodně bytí, protože ho všichni uznávají, ale toto je možné dosáhnout o samotě v každém věku. Potřebujete k tomu ten rozhovor, který se neskládá z povelů, které ke mě přicházejí, to co musím. My se musíme otevřít k tomu, co nás zakládá, a to je ten pramen z něhož teče náš život. Martin Heidegger básnicky: člověk bydlí na této zemi. Nemusí psát básně, ale otevřít se tomu přesahu, který tu kolem vše je. Knihy, příroda, Praha je toho plná. V tu chvíli jste vyvázáni z toho závodu (přemocňování, závislosti). Toto má být svátek a svátek je vždy velkou vyrovnaností mezi minulostí a budoucností. Všechny svátky byli v den rovnodennosti (v zimě, na jaře v létě, na podzim), protože člověk žije v tom, že je upřen do předu (udělat to, to, to..),vy se musíte dokázat z toho osvobodit a být v rozhovoru s tím, co je tím pozadím, za kterým se ukazuje úplně vše. To za nás nikdo neudělá. To je štěstí, které nám nemůže nikdo vzít a které může dokonce i uzdravovat. Když přijdete do lesa a otevřete se lesu, jak to tam žije, les tím šuměním vás pozdravuje a současně harmonizuje uvnitř, že vás léčí.. Pozdravovat znamená uzdravovat a nechat se uzdravovat bytím a to je základ pro tišinu duše galénetes psychés.
Morálka, láska, dobro, závislost, štěstí, rodina atd. nejsou předměty, ale jsou součástí celku, který nemá okraje a současně jsou součástí boha.
Člověk je ve výkonové společnosti (růst růstu - přemocňování, práce musí být lepší a lepší) a ten výkon je zbožňován.
- Myšlenka: Učitele ztratili svoji roli probouzení a zrodu (proces, který děti přivede do napětí bytostného tázání), předávají pouze mrtvé definice. To je důsledek pádu naší civilizace - předáváme věci, které nemají ducha - celek, který nemá okraje
Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc. (* 23. října 1946 Fláje) je česká filosofka, fenomenoložka. Absolvovala gymnázium v Žatci, kde mezi její učitele patřil i Zdeněk Svěrák, poté FTVS UK a FF UK. Přednáší na Pedagogické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Oddělení filosofie a etiky, a na Husitské teologické fakultě UK, kde je zároveň vedoucí Katedry filozofie. Zabývá se tématy jako pohyb, pravda jako neskrytost (aletheia), tělo a tělesnost a filosofií sportu. Docentka (1992) a profesorka (UP v Olomouci 2006) kinantropologie. Přednášela také na FTVS UK, podle informačního systému TU v Liberci přednášela nebo přednáší i tam.
Náš svět je ne-mocný. Češi to ale v těžkých časech umí, říká Halík
Co naší společnosti koronavirus vzkazuje?
Chovejte se klidně a moudře, buďte navzájem solidární. V těžkých chvílích se o Čechy nebojím, pamatuji dramatické chvíle ruské okupace v roce 68 i převratu v roce 89, kdy jistí generálové chtěli táhnout na Prahu: v dramatických momentech česká společnost reaguje dobře, tvořivě, solidárně – a hlavně s humorem. Už teď je mnoho anekdot o koronaviru. Jedna za všechny: Babiš tvrdí: „Tak dlouho mne chtěli Češi zavřít, až jsem je všechny zavřel já!“
Problém je v tom, že jakmile nám otrne, vracíme se ke starým nectnostem a malicherné rozhádanosti.
Co bychom si ze současné situace měli vzít jako ponaučení do budoucna?
Pandemie nám ukazuje, že náš svět je ne-mocný. A nemyslím tím teď jen lidi na nemocničních lůžkách. České slovo nemoc vystihuje tento stav: opak moci. Dlouho jsme byli opojeni mocí: nejen komunisté si mysleli, že „poručíme větru, dešti“, že vezmeme do své režie přírodu a dějiny, využijeme bezuzdně všechny možnosti, které nám poskytla technika, že se nebudeme ptát, zda všechno, co můžeme (ve smyslu: dokážeme), také můžeme ve smyslu „smíme“ (zda je to morálně přípustné a zodpovědné).
Můj učitel Jan Patočka mluvil o „silách dne“ (mravně nekontrolované moci vědo-techniky), které vedou do noci tragického ztroskotání. Byli jsme příliš sebejistí, mysleli jsme si, že mechanismus vědeckotechnického pokroku je posvátná kráva, která nás poveze bezpečně ke světlým zítřkům, že všechno máme pod kontrolou, a tudíž vše je nám dovoleno. Musíme se jako civilizace – tedy počínaje každým z nás – změnit: být pokornější, ukázněnější, zodpovědnější.
Věříte, že celá krize nakonec dopadne dobře a vzejdeme z ní posílení?
Ano, věřím, i když má víra je spíš než jistota stálý zápas s pochybností. Víra, naděje a láska jsou tři křesťanské ctnosti, které jsou nám dány jako dar a úkol, máme je za všech okolností zachovat a rozvíjet. V určitých situacích je to úkol poměrně náročný.
celý rozhovor na:https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nas-svet-je-ne-mocny-cesi-to-ale-v-tezkych-casech-umi-rika-halik-93651?seq-no=1&dop-ab-variant=&source=clanky-home
JAN HNÍZDIL
http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php
Vzhledem k žádostem několika médií a četným dotazům občanů, týkajících se mého postoje ke konečnému řešení virové otázky, sděluji:
Nejsem epidemiolog, abych mohl dávat učené rady. Na blogu (Koronavirus, 2. 3. 2020) jsem poukázal na chaotický způsob informování veřejnosti našimi čelnými politiky, vyvolávání paniky. S ní mám z ordinace bohaté zkušenosti. Vím, jak snadné je paniku vyvolat, jak těžké zvládnout. Jde o to, jakým způsobem jsou informace občanům interpretovány (místo "počet nakažených je už 94" lze sdělit "počet nakažených ještě nepřekročil 100"). Stejně tak důležité je kdo a jakým způsobem informace sděluje (Když v televizi vidím rozčileného premiéra Babiše, kterak peskuje popleteného ministra zdravotnictví Vojtěcha, v pozadí nasupenou ministryni financí Schillerovou, stoupá mi teplota, polévá mne studený pot, povolují řitní svěrače a selhává imunitní systém). Uvážlivá, systémová a koordinovaná preventivní opatření (individuální, celostátní i celosvětová), jsou nezbytná. Informace o nich by měly být veřejnosti sdělovány citlivě, klidně a profesionálně. Nikoliv psychicky labilním, trestně stíhaným premiérem (který může být kdykoliv předvolán k výslechu) a jeho nohsledy, nýbrž epidemiology a hygieniky (ve spolupráci s psychology), kteří se problematice šíření viru a paniky v praxi věnují. V této chvíli rozhoduje o našem zdraví a životech, o tom, že se nesmíme srocovat, cestovat do zahraničí...trestně stíhaná osoba. To by Orwell nevymyslel.
Můj postoj ke koronaviru bych shrnul takto:
Nesleduji katastrofické zprávy o tom, kolik přibylo infikovaných, kolik jich zemřelo, jak docházejí zásoby potravin a respirátorů. Jinak na způsobu života nic neměním: myji si ruce (mýdlem s jelenem), chodím do práce (pěšky), chodím brzo spát (se slepicemi), vstávám brzo (se slepicemi), potravinami se zásobuji (na dva dny, aby se nezkazily), cestu do Makra odložím (bude tam určitě víc, jak 100 lidí), jím s chutí (všechno), piji víno (červené), smrkám do kapesníku (čistého), respirátor používám (jen když doma něco brousím), kdyby na mě něco lezlo (zatím neleze), zůstanu pár dní doma (v posteli), budu pít bylinný čaj (náš domácí) s medem (našim domácím) a citrónem (z dovozu).
Můj blog o koronaviru má přes 100 000 shlédnutí, což je zhruba stejný počet, jako je celosvětově infikovaných koronavirem. Nakažlivost je srovnatelná. Na koronavirus ve světě k dnešnímu dni zemřely 4 000 osob, úmrtnost ve věkové skupině do 50 let činí 0,4 %, u lidí starších 60 let je čtyřprocentní. Podle světové zdravotnické organizace (WHO) ve světě na silnicích každoročně zahyne 1,25 miliónu osob, polovina ve věku 15 - 44 let. Nemám informace o tom, že by se, s ohledem na ochranu zdraví a životy občanů, chystal úplný zákaz automobilové dopravy. Jeden z čtenářů blogu mi napsal, že by "od celostního doktora očekával shrnutí duchovních a duševních příčin choroby a vhodně léčivého emocionálního nastavení." Odpověděl jsem mu: „Hlavně se z toho nepo….!“
„Dnešní člověk žije v předběhu, nepatří mu přítomnost,“ říká filozofka Anna Hogenová
„Žijeme v době, která je nesmírně rychlá. Mluvíme o době instantní, kde všechno musí být velmi rychle uděláno, rychle prožito, rychle zhodnoceno a odžito. Všechno musí být užitečné. A to je past, ve které se současný člověk nalézá, aniž o tom většinou ví,“ říká přední česká filozofka a fenomenoložka Anna Hogenová. „Filozofie pomáhá člověku pochopit to, co není vidět očima, ale k čemu se musí každý dobrat v napětí bytostného tázání.“
Problémem dnešní doby je podle Hogenové fakt, že člověk nepotkává tišinu duše. „Všude je hluk, všude jsou před námi cíle, které měly být už včera vykonány. Mládí vám proteče tak strašně rychle mezi prsty, že vám z toho zbyde kolem padesáti let dost velký smutek. A tak je třeba o tom vědět.“
Typickým znakem postmoderní doby je růst a takzvané přemocňování dosavadních stupňů vývoje. „Vůli k moci předpověděl už Friedrich Nietzsche. Moc je silou. A síla se ukazuje jen v případě, kdy roste. To znamená, že aby člověk byl a jeho existence byla uznána, tak musí být stále silnější a silnější. Nemůže si dovolit se zastavit. Člověku nestačí být dobrý. Zítra musí být lepší. Ne, že si to přeje, ale je to podmínka jeho existence. Je v tom bohužel trochu děsu, který si ale zaplať pánbůh skoro nikdo neuvědomuje.“
Důsledkem je, že člověk musí všechno rychle pochopit a implantovat různé změny každý den do svého osobního režimu. „Ještě k tomu dnešní člověk žije v předběhu. Představuje si budoucnost, která je pro něj důležitější než to, co v dané přítomnosti prožívá. Takže mu ta přítomnost nepatří.“
Alarmující slova filozofka zmírňuje větou, že existuje cesta, jak se s podobou dnešního světa smířit. „Jediná možnost, jak se z těchto krutostí vyvázat, je žít z vlastního pramene. Když žijete z vlastního pramene, tak jste skoro neprůstřelný. To je jediná možnost. Tomu pomáhá myšlení, které má podobu rozhovoru, který vede člověk se sebou samým. Večer. Když se probudí. Když jede na kole. Když jde sám cestou. Musíme k sobě pustit běsy. Máme je všichni. Mladí ještě víc. Musíme k tomu mít odvahu, pojmenovat si ty běsy a podívat se na ně přímo. To je cesta k vlastnímu prameni. Na konci té cesty je hodně bytí v člověku. A tomu se říká šťastný život.“
Max Kašparů,
úryvek z knihy
Naslouchat je víc než poslouchat
„Každá doba musí řešit stále nové a pro ni specifické problémy. Ty jsou vyslovovány a spojovány s pojmy, které vyjadřují buď obsah, nebo řešení jednotlivých problémů. V současné době je na evropském kontinentu v této souvislosti snad nejčastěji frekventovaným slovem krize. Krize ekonomická , ekologická, bytová, hodnotová, energetická, potravinová… Vzdálen konspirativním teoriím o světovládě zednářských lóží, tajuplných bilderbergů a mimozemských civilizací, které řídí celý svět a jsou prapříčinou všech krizí, dovolím si vyslovit myšlenku, že prapříčinou všech krizí je krize lamp.
Anglický spisovatel G.K. Chesterton píše v jedné své povídce o městském zastupitelstvu, které se rozhodlo zbourat na náměstí stojící lampu plynového osvětlení. Jeden z radních byl majitelem sběrných surovin a potřeboval z oné lampy železo, druhý byl členem elektrárenské společnosti a chtěl převést osvětlení na elektrický proud, třetí byl alkoholik a potřeboval měděné trubky na pálení slivovice… Starosta váhal. Povolal na schůzi zastupitelstva jistého řeholníka a chtěl slyšet jeho názor. Ten nehovořil ani o železe, mědi nebo elektřině, ale o smyslu a filozofii světla. Sbor radních byl jeho vystoupením silně pobouřen. Filozoficko-teologické argumenty odmítl a pozdě večer lampu zboural. Vzniklá tma vyvolala chaos, zmatek, dezorientaci a násilí v celé obci.
Osobně se domnívám, že za několik posledních desetiletí bouráme a zhasínáme na našem kontinentu – a v naší vlasti zvláště – jeden světlonosný kandelábr za druhým.
Zhášíme lampy zdravého rozumu.“
Modlitba Františka z Asisi, přebásněná Janem Skácelem....
Pane, ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list.
Prosím, dej, ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst.
Prosím, dej, ať řeči stromů aspoň trochu rozumím.
Ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru.
Když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru.
Ať mi stačí dohlédnout na obzor, který jsi mi dal.
Ať se smířím se vším, co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně, co změnit nemám sil.
Odvahu, abych to, nač stačím na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum, který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá a co se změnit dá
Ach, pane děkuji za všechno dobré i za to špatné,
ať poučím se ze svých chyb.
Nevím, jestli ty mě slyšíš a zda jsi vůbec tam,
ale děkuji, že já jsem tady a směju se dál.
Nové knihy k zapůjčení r. 2017:
Vůně života - Keleová-Vasilková Táňa
Život po tobě - Jojo Moyesová
Tři přání - Liane Moriarty
Vzácné dary - Danielle Steel
Umění vychutnávat život
Esej: Přirozený svět a můj život
Karel Čapek
Václav Hrabě (1940-1965) - k 50. výročí úmrtí básníka si připomeňme jeho dvě básně:
Ukolébavka
Je březen Černé nebe nad městem
voní deštěm
Ještě jednou to všechno spočítám
Aspoň jednou ještě
Procenta ztrát procenta smutku
procenta štěstí
to co jsem dostal
to co jsem vyhrál
to co jsem propil
to co jsem ztratil po cestě
to co jsem získal poctivě i nepoctivě
Plnoletost i špatnou pověst
papírovou zlatku
po strýčkovi ve vestě
Strýček byl legionář válčil na Piavě
a byl tak poctivý
že když se vrátil neměl práci
Zato měl hodnou ženu na rukou tetování
a smysl pro legraci
A k stáří
rakovinu
Po celý život nenáviděl válku a všechnu její špínu
On byl z těch lidí kteří poletí do vesmíru
A já
nezdárný synovec
zrozený za války a vychovaný v míru
pod očima kruhy jak smuteční pásky
nemohu spát
v této černé promoklé noci
Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš
a možná se ti zdá něco tak krásného
že na to do smrti nebudu mít
Dobrou noc
Jsi krásná i když spíš
Dobrou noc
Je slyšet jak přichází den
Pomalu jako by se vracel z flámu
Bloudí
ulicemi hospod a chrámů
Teď zívá
Zastavil se na rohu
Spi
Já nemohu
Variace na renesanční téma
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána
Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest
Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
čal kdysi indiánský náčelník a světec Dobré Štěstí, jehož jméno